Den, kdy mi do života vběhlo štěstí..

16. listopadu 2001 se zrodila bytost, která mi na dlouhá léta měla přinášet radost, pohyb, pocit marnosti, pocity totálního vyčerpání i nadšení... Ten den se totiž v jednom domě v Kníníčkách narodil - spolu s dalšími 8 sourozenci - jeden malý plavý hovawart...

Nevím, co jsem ten den dělala - vlastně mám celé toto období zahalené lehkou mlhou - někdy v té době jsem už totiž věděla, že čekám dítě. Dítě neplánované, ale přesto chtěné. Bylo mi 24 a měla jsem jasno. Budu Matkou - tou nejlepší a nejúžasnější ...

Byla jsem na prohlídce, dostala jsem průkazku a chtělo se mi křičet do celého světa "koukněte na mě - nosím nový život, ze mě se zrodí dítě"
Bylo to nádherné období - začala jsem hned nosit lacláče, aby mělo miminko dost prostoru a brala všechny možné vitamíny. Po novém roce jsem se přestehovala do většího bytu a těšila se na další měsíce...
Na konci ledna jsem šla na rutinní kontrolu - těšila jsem se jak znovu uvidím bijící srdíčko, vtipkovala jsem se sestřičkou a nadšená vešla do ordinace. Položila jsem se a při pohledu na obrazovku jsem uviděla - TMU. Tam kde předtím bylo jasné světlo teď nebylo nic. Doktor chvíli mlčel a pak mi řekl: "Je mi to líto, ale těhotenství zaniklo, pošlu Vás ještě na kliniku, ale myslím, že můj nález potvrdí.."

Vyšla jsem z ordinace a kanuly mi slzy - objala jsem sestřičku a řekla jsem "ono zemřelo"
cestou na tramvaj jsem plakala nahlas a bez možnosti to ovlivnit, bylo mi jedno co si myslí lidé....

Na klinice vše potvrdili a domluvili se mnou termín zákroku. Mělo to být za 2 dny - ty 2 dny jsem cítila, že tam, kde měl být život, je teď hrob. Když bylo po zákroku, cítila jsem jak jsem najednou prázdná a nevěděla jsem co bude dál...

15 února jsem měla svátek - byla jsem s mámou ve městě a v kavárně jsme probíraly že bych si možná pořídila psa, abych si trochu proveselila život. To byla velká změna.
Máma mi psa dřív nechtěla dovolit s tím, že při mém způsobu života jí zůstane na krku a já se o něj nebudu starat - a že dům sice potřebuje psa, ale vycvičeného...
Domluvily jsme se že teda ano, a že ho vycvičím a vychovám..
Ukazovala jsem ji v encyklopedii že to vypadá na retrívra a ona mi řekla - "a co ten pes z tvé pohlednice???"

PES Z POHLEDNICE .... v 10ti jsem sbírala pohlednice psů (jako skoro všichi) a jednou jsem našla pohlednici psa, který se podobal našemu ( pouliční směs) Bobíkovi.
(o tom vám taky napíšu ... někdy)
Byla to zvláštní rasa Hovawart a tehdy mě to tak zaujalo, že jsem si to pamatovala celá ta léta, i když fotografie už někam odlétla s během času.

"Mami, ten pes je ale VELIKEJ !!"- raději jsem upozornila dopředu vědoma si toho že se máma BOJÍ velkých psů....
Nevadí, zněla odpvěď..když bude jako bobáč...
OK mami, koupíme noviny a jestli tam bude inzerát - koupíme ho.

Ve stánku jsme koupili Anonci a - BYL TAM INZERÁT :o)
Ve vedleší čtvrti !! nabízela chovatelská stanice Zlaté oko štěňata k okamžitému odběru. Zavolala jsem tam a domluvila jsem se že hned druhý den tam zajeme.

BUDU MÍT PSA !!! Budu mít PSA??? Já?? se svojí pracovní dobou?? se svým životem???

Nastal den D. Do té doby jsem Hovawarta viděla jen na té pohlednici. Přišly jsme do domu, zazvonily a byly vpuštěny do přízemí, které bylo celé věnováno psům.
Vrhlo se na nás 9 malých "kokršpanělů" tehdy 6ti týdenních štěňat.
(když jsou takhle velká v 6ti týdnech - jak budou velká v dospělosti??? ) úplně jsem tu otázku viděla v máminých očích.

Původně jsem si chtěla vzít černé štěně - psa. Jenže jsem vůbec netušila, že existuje také plavovlasá světlá varianta - a když se mi k nohám přikolébal malý psík s hnědýma očima bylo skoro rozhodnuto. Jenže já si chtěla vybrat pořádně takže jsem se neustále koukala po dalších a dalších - ale tohle štěně bylo vytrvalé, pořád chodilo za námi, kňučelo, lísalo se, chtělo si hrát - dokonce když šli ostatní jíst, nehlo se od nás a lehlo si nám raději pod nohy - rozhodnuté se nás už nepustit.

Bylo rozhodnuto - máma si vzala Briana do náruče a při té příležitosti se podívala z okna... na dvorku stál dospělý VELKÝ hovawart....
"to bude takto veliký až vyroste??" nesměle se zeptala máma... "jojo a možná ještě větší, tenhle ještě nemá ty nejlepší míry" řekla chovatelka...

Máma koukla na PSA - na štěně - na PSA a řekla - tak teda jo...

Za týden jsme si přijeli pro Briana a ubytovali ho u nás v domě. Stal se členem rodiny a je to ten neúžasnější pes, vybral si nás a mi jeho a soužití s ním je každodenní radostí.

Vždycky říkám, že Brian přišel jako odměna od Vesmíru za tu bolest, kterou jsem prožila při ztrátě miminka - jako odpověď na to, že když jsem lásku nemohla dát dítěti, tak jsem ji mohla dát jemu a skrze něj si sobě...